Lome (Togo) -> Ibadan (Nigérie)

Den 14.11.2011

Ráno vstáváme a čekáme, co bude. Nikdo se na nás nedobýval, ani neťukal. Vstáváme svěží a rozhodnutí pokořit hranice Toga. Ondra je evidentně ještě dost mimo, a tak je to trochu složitější. Je prostě mimo. Vše, ale celkem odsejpá až do okamžiku, kdy se ze zadní nápravy začínají ozývat pravidelné skřípavé zvuky. Už jsme z toho nervózní, nevrlí a cestu si vůbec neužíváme a každý jednou za čas přijde s nějakou spekulací, kterou ten druhý nechce ani slyšet. Dorážíme k hranicím. V podstatě není o čem. Sice se nás snaží držet nějaký kluk, že guide, ale jsme, jak jsem říkal, nevrlí a už víme. Výjimečně přichází ke slovu výhoda mé výšky, která nás přibližuje k úředníkům, kteří si nás posílají, jak potřebují. Za dvacet minut jedeme pryč.

Bylo vtipné pozorovat systém propouštění lidí jednou bránou do Toga. Byl tam jeden policista, který vybíral úplatky a pouštěl prostě toho, kdo dal peníze. Jak jednoduché. Občas mu někdo proklouzl, ale v tom davu se to ztratilo. Vyrážíme do Lome, hlavního města Toga. Pošta, procházka a pryč. Plánujeme doporučený kemp kousek za městem a zítra woodoo vesničky, tak snad nás tam neuhranou, ale spíš čekáme atrakci. Dorážíme do hezkého kempu. Zjišťujeme, že jsme opět bez jakéhokoliv signálu. Vymýšlíme co dál. Je jasné, že budeme zase montovat. ACH JO!!! Po zaparkování a domluvení ceny (Poznámka: cena musí být v Africe domluvena vždy předem.)

Dáváme místní pivo a rozjímáme o tom co se vlastně teď pořád děje. Během toho se nás místní kuchař ptá, co dáme klukovi, co s námi běžel od křižovatky až do kempu. Cesta byla značená a kluk se akorát motal Ondrovi pod kola. Nic je naše odpověď s vysvětlením, že fakt nic. Kuchař pokejval hlavou a kluka vyhnal.

Přichází muž a žena s živými langustami. Obsluha nám ukazuje, co bychom mohli mít k večeři. Po objednávce večeře a jdeme do vln.

Vlny jak baráky a je to až na hraně, ale i tak blbneme. Míša si odnáší odřené a naražené stehno asi od nějakého kamene. Chvilku ještě jen tak sedíme na břehu a necháváme se omývat malými vlnkami. ŠPLOUCH! Písek všude. To se opakuje ještě dvakrát. Paráda a tak jdeme do sprchy. K večeři si dáváme dvě jídla, abychom ochutnali. Ondra vybral langusty a já záchranné kuře. Chceme si dát zdravotního panáčka, ale tak nějak si nerozumíme s obsluhou a kupujeme lahev rumu a kolu. Rum je vtipný. Jmenuje se Baobab a je z Francie (38%). Co jsme si mysleli, že stojí panák, stojí lahev. Snad ráno uvidíme.

Donášejí večeři a langusty jsou báječné a zase za cenu, kterou nelze ani popsat. Sedíme a rozjímáme. Ondra se trochu probral a vymyslel pravdivou věc. Zjistili jsme, že nás to nebaví, neužíváme si to, jak bychom chtěli a je to jenom jednou jedinou věcí. Tou věcí je Klaudie. Celý den posloucháme vrzání a kde se co šustne a je to unavující. „Prostě tady zejtra zůstaneme, dokud to nebude naše stará Klaudie.“ Klidně tady zůstaneme i potom.“ „Tak jo.“ Sedíme. Pijeme rum a probíráme vše a dle mého ladíme expediční náladu do kladných poloh. Je to báječný večer. Jsme tady už sami. Jen za námi se jak zjišťujeme, řeší domácí úkol z matematiky. Pomáháme. Jdeme k moři. Nejsme už asi úplně ready a tak Ondra mizí v jedné vlně. Jen vidím mobil jak splávek při večerním lovu. „Si hraješ na bojku?“ „Ty jo to byla, ale vlna.“ „Mňo, víš, ani ne. Jdeme radši spát.“ Ano. Lahev Baobabu padla. Asi jsme to už potřebovali. Srovnat vlny. V Ondrově případě srovnán vlnou. Leháme za příjemného vánku pod širák. Mažeme se a dělám ochranný ostřik Rejdem proti komárům. Nejde mi moc spát tak to často opakuju. Vlny bouří a je příjemný chládek.

(Poznámka: Bojíme se tady chodit. Každou chvilku se ozve tupá rána. Padají kokosy velikosti míče a často jak u nás jablka. Blbý pocit. Dostat takovým kokosákem není úplně fajn. Mimo stín palem se v poledne nedá bosky moc chodit. Písek má asi 1000°C. Si potom vyberte. Buď spálené nohy, nebo boule.)

Den 15.11.2011

Ráno. Co dodat. Opice za krkem, ale držíme vše. Ondra zase v útlumu. Jdu se projít k moři. Je to ulevující. Ondra pořád hnípe. Snažím se ho aktivovat, ale marně. Chystám si Klaudii a Ondru ženu do vaření. Máme kerosin a potřebujeme ho vyzkoušet, jestli bude lepší a vařič ho spořádá. Lehce jsem drcnul do auta a hle. Skříp, na jedné straně, skříp na druhé straně. Sundávám poklice a prosím Ondru, aby pohnul s autem. Je jasno nezvykle rychle. Blbci jsme! Při montáži nových nábojů jsme málo utáhli matky. Už se ani nerozčiluju. Při tom všem montování a kontrolách. Nevím už, co si o nás budete myslet. Poprvé vyndávám expediční prkna na podložení zvedáku. Levé kolo je za 20 min zkontrolované a Ondra volá k polívce. Vařič jede jako kule. Ondra nestíhá tlumit vařič a plácá mě do ramene. Já ještě trochu naštvanej co se nám to zase stalo. Klaudie za to nemůže, to už je jasné. Dáváme si francouzskou polévku s mušličkami, takže glutamáty, a je nám trochu líp. Musím se přemáhat na druhé kolo. To trochu zlobí, ale už je zpátky a ženu Ondru na testovací jízdu. Vypadá to, že tahle závada-nezávadá je odstraněna. Domlouváme co dál. Je poledne. Nikam nejedeme. Ten den už nás nezabije a hlavně stejně musíme do Abuji dorazit až v po, kvůli vízům dál. (Poznámka: Už trochu chápeme cestovatele, které jsme potkali v Nouachotu v Mauretánii. Jen tam tak zevlovali a nic nedělali celej den. Proč asi? Nabíjeli baterky. To budeme dneska dělat taky.) Jdeme k moři se studeným nápojem a asi do tří se kocháme, spíme. Je neskutečné co moře umí dělat s vlnami. Přemlouvám Ondru do moře. Už před tím si všímáme velkých kamenů, které jsme včera neviděli. Po překonání první hráze vln si chvilku lebedíme. Najednou, i když jsem doteď nestačil, stojím na kamenu a voda mi je po kolena. To se nám nelíbí. Vlny jak baráky. To už není legrace. Najednou mi Ondra mizí. Bere ho vlna a já ho vidím až na břehu. Cca 50 metrů ode mě. Vydávám se nazpět. Trochu to drhne. Jen Ondra mě hecuje. Když jsem se dostal zpět, tak se chvilku ujišťujeme, že tohle bylo už trochu moc i na nás milovníky vln. Zbytek dne, už jenom pereme, co se našpinilo, a ležíme na lehátkách u moře. Relaxu by se zdálo, že bylo dost. Víme, že teď už nás bude čekat jenom dřina, až snad v Kamerunu u moře zase zakempujeme. Večeře v podobě flákoty a dopisování deníku, dobíjení, rozjímání, sledování dělání domácího úkolu v podobě trestů pro chlapce, když udělal chybu. Jsme tady jediní a obsluha je velmi pozorná. Nejlepší je děda v brýlích. I ostatní kluci se tváří normálně a za 40 Kč za noc je to opravdu pohoda. Snad taková místa budeme nacházet i nadále.

(Poznámka: sešlo se nám spoustu gps souřadnic na takové ubytování a rádi je využijeme.)

Den 16.11.2011

Ráno to vypadá vše už zase expedičně. Vstáváme dřív, vše uklízíme a potom si vychutnáváme snídani u moře. Vlny duní jak o život. Je příliv. Užíváme si moře. Až do Kamerunu ho asi neuvidíme, krom pobřežní jízdy přes Lagos.

Loučení s obsluhou a míříme směr Benin. Po cca 20 kilometrech. „Už se na to fakt asi…“ „Co se děje?“ Ondra na to. „Koukej!“ Svítí nám kontrolka dobíjení. Potom co se zapne blinkr, se rozzáří jak 100W žárovka. Už zase zastavujeme kvůli závadě. Otevíráme haupnu. Ondra se mezitím noří pod přístrojovku. Já nacházím přepálenou pojistku. „Hm, proč?“ Ptá se Ondra. Nic neříkám a cpu tam novou. Nic. Vše až na nastartování nefunguje. Světla, blinkry, stěrače vše mrtvé. Začínáme proměřovat. No tentokrát to zkrátím. Po asi 15 minutách v obležení 7 chlapů, zjišťujeme, že nová pojistka jako není úplně ok. Dáváme novou. Házím jí teatrálně jako na zem, že jsme to vyřešili. Chlapi se na ní vrhají a ptají se, jestli jí mohou dát do svých motorek. Marně jim Ondra vysvětluje, že je KO. Jedeme dál. (Poznámka: Když vám dva dny fouká od moře vlhký vzduch se slanou mlhou a Klaudie stála čumákem k moři… mě to jako vysvětlení závady zatím stačilo. Ondra se trochu ošíval, ale nakonec rezignoval.)

Přijíždíme k placenému úseku. Dávají nám dva lístky a u druhého jakože se platit. „Proč dva?“ Ptám se Ondry. „Dej jí jeden.“ Zní odpověď. Dávám jeden, Platím jeden a už vyrážíme dál. Že by se nám povedlo jednou s nimi vyběhnout? Smích.

(Poznámka: v Togu jsme nepotkali ani jednu hlídku. Jak ulevující.)

(Poznámka: od Ghany potkáváme krámky s vítěznými věnci na krk. Vždycky jenom prohodíme: „Závodníci.“ Ehm. Zjistili jsme, že to jsou ne vítězné věnce, ale omotané pláště na motorky takovými barevnými celofány. Vtipné, ale byli jsme trochu zklamáni tímto zjištěním.)

Dorážíme k hranicím do Beninu. Nikdo se nás neujímá krom zaparkování a už společně běháme celkem už známé kolečko. Odepsat auto, emigrační. Přejezd k Beninským a to samé. Vše v poho až na posledního čičmundu na hranicích, který evidentně něco chce. Má, ale smůlu. Mě poslal napřed a kamión mě odtlačil cca 100 metrů daleko i s peněženkou. Mě teatrálně vysvětlují, kde to jde zastavit nějací vykukové. Jen tak se přimačkávám a oni, že tam ne. Tak jim říkám, že 3 min. Ne, to nejde, ty si bílí a ty tady budeš poslouchat. Usmívám se a ukazuju na Ondru, který se, jak je jeho zvykem plouží ke mně. Začínají křičet a bouchat do auta. To mě netěší. Vykukuju a halekám na Ondru, který potom dostal čočku, že se tak táhne. Už na ně taky křičím, ale česky a celkem mi to pomáhá a Ondra se jenom směje a ví, že hraju. Pryč.

Obvyklé: „Jé, tady jsem ještě nebyl!“ Musím Ondrovi připomínat. Už se trochu dostává ze svého stavu. Ne, že bych na tom byl o tolik líp, ale jsem. Vyrážíme směr Oudiah. Městečko známé tím, že z něho pocházel zakladatel woodo. Jelikož jsme na tyto atrakce v Togu trochu rezignovali, jsme v očekávání, co nás potká. Vjíždíme do malého městečka, až záhy zjišťujeme, proč je tady tak nezvyklý pořádek. Jdeme ke kostelu a woodo svatyni. Jsou naproti sobě. Vše v poklidu. Pár nabídek na prohlídku odmítáme a parkujeme Klaudii pod velkým stromem se sochou asi místního borce fotbalisty, kde se muži oddávají společenským deskovým hrám. Nezvyklý pohled. Kostel se natírá z bílé na růžovou. Už víme proč. Koncem týdne zde bude sám papež. Ondru musím krotit. Chtěl by to tady zažít. Proto tady je tak naklizeno. Já si to nechám s radostí ujít. Jdeme do svatyně. (Poznámka: Za prvé. Opravdu už nečekáme atrakce evropského typu, ale vždy jsme vyjevení, co si vymyslí. To ještě probereme časem.) Za celkem dobré vstupné a zase zaplacení za focení, vcházíme do svatyně woodů. Takový malý dvorek. Přichází průvodce a trochu nás varuje před dveřmi, co chce otevřít. Já se nenechávám moc přemlouvat a couvu. Ondra stojí a čučí, co bude. Kluk jde dovnitř a za chvilku vychází s dvěma hady. Hroznýši a už je omotává kolem Ondry. Jestli si vzpomínáte, to už tu jednou bylo. Já se ujímám role fotografa. Nic proti hadům nemám. Nikdy mi nic neudělali, ale prostě je nemusím. Ondra už má na sobě oba. Jeden se mu začíná obtáčet kolem krku a druhý leze pod tričko. Začíná tak nějak kulit oči. Nevím, jestli tím, že má nedostatek kyslíku, nebo protože ho ten druhej lochtá. Dost bylo legrace. Já s lehkostí odmítám. Za námi stojí pár místních a směje se nám. Kluk už s Ondry smotal vše a chystá se na smíška. Tomu rázem do smíchu není a my jsme svědky hysterické scény. Nakonec pod tíhou slečny se mladík uklidňuje a už se všichni fotíme jak staří známý. Za chvilku jdeme i do místnosti. No je tam asi 5°C a 30 zmrzlých hadů. Po asi 20 minutách odcházíme a jenom kroutíme hlavou. Nebýt vtipné sochy nahaté paní před svatyní, tak nevíme. Jdeme vycházkovým tempem k místní portugalské pevnosti. Opět platíme za nás, ale fotit se zde nesmí. To jsme asi pochopili až následující cen, proč to tak je. Přidávají nás ke skupince a s žabožroutsky mluvícím průvodcem. Chvilku jako respektujeme tempo, ale potom si prohlížíme pevnost sami. Ono je to asi tak. Místní památky je velmi věc relativní. Není moc co ukazovat. Tato pevnost je třeba celá postavená znovu. V podstatě všechny památky jsou pouze o místě. O tom, že na daném místě něco podobného stálo a něco se zde dělo. To, že oni zde postaví atrakci, je věc druhá. Hodně, v podstatě většina památek do 100 km od pobřeží je o otrocích a raných stádiích kolonializace.

Ve městě nás čeká poslední atrakce. Nejsme nějak zaujatí, ale památka tomu říkat nejde. Jde o posvátný les, kde jsou sochy zasvěcené každá jednomu období nějakého obřadu. Sami si prosím udělejte názor z fotek. Jde s námi klučina, který nám o každé zvlášť říká její příběh. Drmolí a skáče od jedné ke druhé. Já si fotím a Ondra pořád obdivuje posvátný třistaletý strom uprostřed. Potom to na nás ještě zkoušejí s placením za parkoviště, ale to mile odmítáme.

Skříp, skříp… „Do prdele! Slyšíš to?““Jo.“ Zastavujeme a zkoušíme náboje. Zase jsou povolené. Dotahuji vše obří silou. „Kde je chyba?“ Se ptáme. Jsme už z toho unavení.

Potom si trochu špatně rozumíme a vyrážíme směr královské město Abomey. Nacházejí se zde paláce místních vládců. Každý si zde postavil palác vedle předešlého a o to prý lepší. Je to, ale asi 90 km a je 5.00. odpoledne. To se mi, ale nějak nedostalo a myslím si, že do tmy jsme tam. Nejsme. Po asi 30 km prašné cesty, která je ještě dobrá se dostáváme na cestu prý asfaltovou. (Poznámka: máme rádi prašné cesty i s dírami, kde si člověk může hodit zadkem auta pěkně do smyku a objet díru, ale na asfaltu to nejde a zadní náprava trochu trpí.) Jak víme vše je zde relativní a už za tmy kličkujeme jak králík mezi opravdu, ale opravdu dírami. Po asi 30 km předávám zcela vyčerpán Ondrovi. Ten se chytá po třech dírách a už taky kličkuje jak zajíc.

Přijíždíme do Abomay asi kolem 11.00. Ubytováváme se v netradičním hotelo-kempu. Je to zde magické. Hotel se nachází na velkém prostranství i mimo tento areál. My jsme, ale v takovém lese. Mezi stromy ještě dnes bez Klaudie. Donášíme věci na místo stanování. Všude visí masky. Mezi stromy jsou postavené sochy lidí, zvířat, vyjevení a to vše v životní velikosti. Tedy k Míšovo velikosti. Dáváme pivko a zjišťujeme přítomnost žabožroutské skupiny čítající asi 30 lidí. Nebereme v potaz a jdeme na kutě. V noci krátké intermezzo s deštěm, ale vydržíme a tropiko nemusí na stan.

Den 17.11.2011

Po dobré pozdní snídani máme v plánu paláce místních králů. Vyrážíme jak jinak než v poledne. Je pod mrakem. Ondra přichází v době, kdy mu říkám, aby zavíral stan. Dušuje se, že bude a ví proč. „Okamžitě pojď se mnou!“ a už jdeme do míst, kde chodíme skoro pořád, a Ondra říká: „Koukni se za tu zídku.“ Nahlížíme oba za zeď a tu se na nás kouká šest krokodýlích očí. „Hm, to ten stan fakt budeme zavírat.“ Opáčím.

(Poznámka: zde místo taxíků jezdí motorky. Mototaxikáři mají oranžové vesty s číslem. Co město to jiná barva. Nejvtipnější bylo, když Míša mával, že ne, ale to gesto bylo opačné a taxikář by si býval nás naložil oba. Nedal se odbít.) Takže, první dva paláce míjíme, protože jsou zarostlé v džungli. Všímáme si až dalšího, který je v podstatě taková větší chalupa s velkou zdí čnějící z boků budovy. To co by se asi dalo okouknout je samozřejmě zavřené. Takto procházíme asi 10 minut okolo několika paláců. Nejvtipnější je pasáž, kde jsou tři cedule před křovím, kde nic není. Nám to už nepřijde zvláštní a pokračujeme dál. Docházíme až k největšímu komplexu. Který je zároveň jako muzeum. Za přijatelné vstupné jdeme dovnitř. Ujímá se nás francouzsky mluvící průvodkyně. Chodíme po komplexu asi dvě hodiny. Míša jako už nedává. Vše se točí kolem jakoby ikon na stěnách, které znázorňují podstatu toho nebo onoho rodu. Vesměs na všech dostávají běloši po čuni. Tu motykou do hlavy, tu jsou půleni mačetou, tu je jim něco tlačeno do zadnice a podobně. Nám to je jedno. Zajímavostí má být ložnice krále a před tím ležící kopka pro čtyřicet jeho žen. Další zajímavost, zřejmě jedna z mála původních věcí je královský trůn podložený lidskými lebkami. (Poznámka: asi se opakujeme, ale musíme to zdůraznit. Nechtěli bychom zde být ženou. Zde je to už trochu jiné, protože zde nemají osly, ale víc na severu umět osel vařit, tak nevíme, kam by to dospělo. Ženy nám odpustí. Jen to náš postřeh. V podstatě dělají vše a muži odpočívají někde ve stínu.) Po vyčerpávající obchůzce takového skanzenu máme dost. Plánujeme poštu, nakoupit bagety, cibuli a jít zpět.

(Poznámka: zde v muzeu se nesmělo fotit. Bohužel si myslíme a dělalo to na nás dojem, že to je proto, že by se nepřišlo na to, že zde v podstatě nic není. Možná bohužel pořád srovnáváme naše hrady a zámky se zdejší kulturou a to opravdu nejde. Jinak se jednalo o památku Unesca. Když si vezmu, co dělají za cavyky nad našima opravdu památkami. Je to o rozdílnosti metrů a asi snahu někoho přilákat, ale za jakou cenu?)

Už meleme z posledního a docházíme do hotelu. Na hodinu tuhneme v židličkách. Potom Ondra připravuje glutamáty. Já fotím sochy v západu slunce. Jsme na opravdu magickém místě. Oba se shodujeme, že magický les ve woodů městečku je nic proti tomu co cítíme zde. Jsme v podstatě v nějaké komunitě umělců, kteří provozují hotel. Tedy spíše jejich ženy. Všude jsou obrazy, rozpracované sochy. Na druhou stranu dobrý tah. Jsme svědky, jak Francouzky odnášejí celé igelitky toho, co nakoupili. Vaříme, když v tom vedle mě stojí malý černoušek. „Jak dlouho tam je?“ „Nevím.“ Odpovídám. Smích. Máme společnost. Trochu čekáme, co z toho bude, ale klučina je v poho a pořád něco drmolí, ale nic nechce.

„Dobrý večer.“ Ozývá se zpoza auta. Asi nějaký černoch pochytil slovenský dialekt. To jsme se potom shodli, že jsme si mysleli. A hle! Cestovatelé ze Slovenska. Parta čtyř lidí, kteří spolu podnikají výlet z Burkini Faso přes Benin, Togo a končí v Ghaně. Dáváme si s nimi sraz, až budou mít večeři. Hezký večer s příjemnými lidmi. Dokonce o nás četli na Slovensku v časopise, který nám ještě dluží za fotky. Vyměňujeme si naše zkušenosti a my je trochu necháváme v jejich krásném optimismu. Mohlo by to znít trochu, že se chvástáme a považujeme se za znalce, ale naše zkušenost je trochu delší a jiná, ale dělají to dobře. (Poznámka: nejdřív jsme si mysleli, že zde mají školení sestřičky a bratři jako do nemocnic, ale potom zjišťujeme, že všichni jsou jako bratří a setry kvůli papežovi. Vtipné. Mysleli jsme si do teď, že francouzsky jsou krásné a elegantní, ale tento vzorek…) Jdeme celkem brzo spát, protože chceme zase trochu najet na režim a měli bychom dojet až k hranicím Nigérie s tím, že navštívíme vodní město.

Den 18.11.2011

Ráno se celkem daří a plníme časový plán. Loučíme se s kamarády ze Slovenska a vyrážíme. Rozhovor do Impulzu, jak se shodujeme, nám moc nešel, ale únava se trochu hromadí. (Poznámka: až dnes se shodujeme na tom, jak by to mělo být. V podstatě se zdržet tam, kde je hezky a odpočinout si. Do teď to šlo, ale od teď to bude asi trochu horší. Trochu tlačeni časem. Únava. Technické starosti. Neházíme flintu do žita, jen přicházíme na cestovatelský optimální rytmus. Lépe řečeno asi trochu tušíme, o co jde při delších výpravách.) Čeká nás kus toho, co jsme jeli v noci. To znamená občasný tankodrom. Do otáček nás dostává policista, který postupně neví jak na nás a tak si začíná vymýšlet. Po řídičáku Ondry, který řídí, chce i můj. Chvilku mu vysvětluju, že neřídím a nedám mu ho. Potom techniček, pasy. Vše mu s úsměvnou křečí podávám a pořád něco říkám. Potom žene Ondru ven, že chce vidět zavazadla. To už trochu zvyšuju hlas. Ondry flegmaticky vystupuje a jde do zadu. Pořád nic a tak už lezu i já a stavím se k policistovi čelem a šahám po dokladech. Ten mi je dává a odjíždíme. Ondra se přiznává, že mu ten parchant řekl: „ Dej mi něco a můžete jet,“ (Poznámka: Máme vyzkoušeno, že když je jich víc, tak to s nimi jde. Pokud je jenom jeden a nemá svědky, tak si řekne.) Pokračujeme dál. Ještě vtipná story s kupováním ananasů. Samozřejmě míjíme to největší tržiště a ananasy potom už nejsou. A tu jeden stánek a Ondra už smykujíce ke krajnici zastavuje. Vyskakuju a odhodlán se nenechat sedřít, nasazuju třetinovou cenu toho, co paní řekla. Pořád se pohybujeme v korunových cenách a tak, když jí ukecávám o 12Kč na 12Kč vítězoslavně beru ananas z hromádky a prchám zpět. No jo, ale v tu chvíli se celé osazenstvo rozkřičelo. Už se myslím, že cena je špatně a tedy se vracím zpět. Ondra vykukuje z auta a čeká, co bude. Paní pořád ukazuje na hromádku zbylých devíti ananasů. Nechápu, až přichází mladík a začne mi je cpát do náruče. AHA! Kulím oči a všichni se smějí. Takže za cca původních 24 Kč jsem měl mít 10 ananasů. Nechápu a tak beru „jenom“ tři děkuju a odcházím. Asi jsem tím zkazil cenu pro další, ale my bychom 10 ananasů nesnědli a za tu cenu pořád to bylo neskutečně levné na to, jak vypadají ananasy tady a u nás.

(Poznámka: cenu se snažíme samozřejmě tlačit dolů tak, abychom měli kam ustupovat až tam, kde jí akceptujeme, ale v některých případech je to neskutečné. Ano mají zde i věci, které neukecáme a tak je nekoupíme. Základ je to, to v podstatě nechtít koupit nebo mít ještě nějakou zásobu viz cibule.) Už druhý den posloucháme rádio a africké rytmy a musíme říci, že to je fajn. Sice doteď vaříme české hity, ale jsme přeci v Africe a jejich hudba je krásná a chytlavá.

Po celkem svižném přesunu, kdy si užíváme cestu a jen tak mlčky já sleduji okolí a Ondra díry na silnici dorážíme do Cotonou. Dokonce nás tam dovádí děda na motorce a nic nechce. Domlouváme parkovné na polovic, že takové auto tady asi chvilku zase nebude a platíme vstupné do města na vodě. No. Cena nakonec dobrá. Jedná se o město, kde se lidé schovávali, až jich tam dnes žije 30 tisíc. Jedná se o sladkovodní, velkou lagunu spojenou s mořem kde je vystavěné město na kůlech. Lidé se živí převážně rybolovem. Jak jinak, než zjištění, že si musíme pronajmout i průvodce a loď. Chlapík je sympatický a umí obstojně anglicky. Smlouvání ceny je srandovní. Snažíme se z něj vymáčknout cenu, ale to se daří až potom co už plujeme. Je, ale překvapivě dobrá. Uvidíme. Vyrážíme na cca 3 km dlouhou plavbu po laguně k městu. Příjemné klima a okolo všude rybáři nebo ženy na lodičkách. Ty se snaží při focení klopit a zakrývat velkými klobouky. Přijíždíme do města, kde nás čeká pár zastávek. Vše byly o koupi suvenýrů, ale překvapivě vše celkem levné, lidí příjemní a v pohodě a i ubytování jenom o 2000 fňufníků (cca 80Kč) dražší, než kdekoliv jinde v kempu. Atmosféra byla, ale kouzelná. Kam se hrabou paláce, mešity a nevíme co ještě. Klidné pohupování hladiny, všichni od dětí po strace na lodičkách. Vše v poklidném africkém tempu a tak jakoby, nebojíme se to říci, v míru. Úsměvy, mávání, zdravení. Víme, že jsme sice pro ně turisti, ale jde přeci o to si nevytvářet domněnky a především jde o to, jak jsme to cítili my. Bylo to moc fanj.

Příjemně naladěni vyplácíme průvodce a vše probíhá v klidu a to co jsme si domluvili, to platíme. Vyrážíme směr Porto novo (bývalé hlavní město Beninu), kde chceme najít ubytování. Při projíždění Cotonou je všude kolem silnic rušno. Stejnokroje a mávátka, bubny, zpěv. Že by kvůli nám? Přichází zjištění, že Klaudie asi připomíná papamobil. Papež se blíží. Je všude.

Po chvilce bloudění se nám daří najít levný hotel. Sice bez kuchyně, ale chceme jít do terénu. Dáváme si pivko a plánujeme procházku. To co se potom stalo, píšu jak je naším zvykem bez cenzury. Recepční nám přivádí svojí ženu a ptá se, jestli jí koupíme pivo. Tak nějak jsme unavení a svolujeme. Sedá si vedle Ondry. Po chvilce vidím, jak má její ruku na pravém prsu. Oba vyprskneme zděšením. Hmmm. Dobré. Takže recepční přivedl svojí ženu, aby si tady přivydělali. Jde do tuhého. Já automaticky vytahuju fotku Šáry a říkám, že jenom ona, ale Ondra takové štěstí nemá a bojuje s ní jak s nějakou chobotnicí. Pořád na nás vyplazuje fakt dlouhej jazyk a rukama dělá známé gesto MAKE LOVE. Hltáme pivo a normálně utíkáme. „To bude chtít židli pod kliku.“ „To teda a i ten stolek co tam je.“ Přitakávám. Vyrážíme směr jídlo na nějaké křižovatce. Zastavujeme u takové velké Mama a ta nám dává ochutnat smažené místní brambory s pálivou, chutnou omáčkou. „Hmmm. Dobrý.“ Ondra. Jo jdeme na to. Dáváme jí peníze a mama nám připravuje opravdu velkou porci. Mlaskáme si. Ze zdravotního hlediska je vše spáleno v oleji a pálivá omáčka bez ryb, když tak taky zapůsobí. To je vyzkoušeno z čínských restaurací. Děkujeme a pokračujeme dál. Narážíme na gril. Ochutnávka a je jasno. Smlouváme dobrou cenu a už sedíme kousek dál v restauraci, kam nám mladík donesl maso. Jedná se o trochu tužší krávu s jejich kořením, kterému jsme propadli a trochou cibule. Pivko a pohoda mezi místňákama.

Den 19.11.2011

Ráno snídáme radši až u auta a vyrážíme směr hranice do Nigérie. Zatím věc nevídaná a pořád nám Afrika stupňuje postupně většími a většími parchanty.

Ale vše postupně. Ráno potřebujeme vrátit peníze, kterých nám zbylo trochu víc a tapetovat s nimi by bylo škoda. Banka otevírá za půl hodiny a tak vyrážíme na snídani. Nacházíme budku kde je asi 10 zákazníků a kolem nich kmitá asi 5 lidí. Sedáme na bar a dáváme si omletu s čajem a bagetou. Vše dobré a chutné a za 40Kč pro oba. Jako bychom tušili, že tento den bude náročný. V bance vše šlo normálně a nějaký ten dolar jsme dostali zpět.

Jedeme a do hranic je to cca 40 km, ale z ničeho nic už jsme tam. Na výstupu z Beninu jde vše ok, ale co, se začíná dít potom, je děs.

Lepí se na nás nějaký Nigerijec, prý ambasador v Beninu. Jako na popovídání dobré, ale pořád nám chce pomoci a my nevíme proč. Pořád nám říká, co a jak a pořád mluví. Máme ještě nějaké peníze a tak se uchylujeme k vekslákovi. Nakonec jsme zjistili, že to bylo dobré. Zde hranice fungují stolečkovým principem. U prvního stolečku se na nás ještě smějí a posílají nás k jinému. Ten bere pasy a vyráží přes ulici, kde sedí už od pohledu pěkná svině. Od této chvíle se omlouváme, ale občas budeme muset sáhnout po údernějším slovu. Usmívá se a my čujeme problémy. Ty také hned přicházejí. Potom co si vyslechl jakoby náš příběh, listuje pasy a říká, že máme špatná víza a že nás to přijde na 200 USA. Pro jistotu si to mezi sebou vyjasňujeme. „Co říká ten ouřada? To jako myslí vážně?“ Ondra jenom: „HM.“ Ptáme se proč a už to začíná. Ptá se proč, nemáme víza udělaná v ČR. To se tomu hajzlovi, co se nám pořád směje do obličejů, snažíme vysvětlit. Jako, že nejde takhle dopředu plánovat a na oplátku se ptáme, proč nám je tedy udělali v Akkře a bez problémů. Teda až na tu strašnou cenu. (Poznámka: Víza co máme, jsou v pořádku.) Říká nám akorát, že to vyřeší ty dvě stovky a můžeme jet dál. Potom co mu říkáme, že nedáme, přichází suchá odpověď: „Tak se vraťte.“ A směje se.

Pořád se kolem motá ten jouda ambasador a je hrozně chytrej, že jsme mu měli dát pasy a on by to vyjednal a potom by nás protáhl až do Abuji. AHA! Už jsme doma. Odvézt by chtěl šupák. Už říkám Ondrovi, že mě nebaví. Po asi 20 minutách marného přemlouvání, slušného poprošení až po lehký křik se nás ujímá zástupce toho nejvyššího. Nechá nás posadit v kanceláři a myslísi, že je vtipnej a ptá se nás jestli nám dobře svítí světla. Tam se kolem nás asi hodinu střídají lidé a nás si nikdo nevšímá. Jsme jak největší nic co tady bylo. Vychutnávají si naší, pro ně, bezmoc. Ale my víme, že jsme trpělivější než oni. Čekáme. Povídáme si. Do toho furt něco mektá ten ambasador. Už mě sere, ale dobrá lekce angličtiny. Po té hodině tedy boss přichází zpět a ujímá se našich pasů. Do deseti minut do pasů vše píše a potom se na nás ten parchant dívá tak trochu se zvednutou bradou a má zasraně milej, povýšenej výraz a říká si o 2000 fňufníků. (Poznámka: Z 200 USA na 200 Kč…dost dobrý.) Kolem je spousta lidí, kolegů, kteří přitakávají, že 2000. Tážu se na účtenku tohohle placení. Je nám suše řečeno, že to je pro bosse za jeho ochotu. „No. To nás čekaj pěkný věci.“ „To jo, to jo.“ Přitakává Ondra. OK. Vyndávám zrovna směněné peníze a pokládám na stůl. Zvedáme se a bez pozdravu odcházíme. Jak, kdyby otevřeli okno a vyvětrali. Nic. Žádná známka nějakého aspoň slušného chování. Arogance a povýšení. Ještě z nás dělají blbce, jak si nás posílají od okénka k okénku. Nejvtipnější je chlap, který nás vítal, když jsme přicházeli a teď ani nezvedl oči, když jsme přišli k jeho stolečku a jenom křičí, že k němu ne, že nejdřív vedle, ale nakonec to je naopak. Nic. Máme razítka v pasu a jsme zapsáni u dvou stolů. Auto šlo celkem dobře. Vtipné je, že nám říkají, že to je vše a že už ať nikomu neplatíme. Slibují nám dohled nad průjezdem, ale jak sejdeme ze schodů mizí v kanclu. Jdeme k autu a už za námi utíká další s křikem, že musíme ještě k němu. Ok, ale má to háček. Ty stoly jsou tam dva. Nevědí kde oškubat bílou tvář dřív.

Kontrola očkovacích průkazů. Vtipné. Bohužel si paní všímá, že mám prošlé očkování na Meningokoka, kterého nikde oficiálně nechtějí. Maximálně žlutou zimnici. Ale oceňujeme její přehled o očkování. Vtipně mi píše do očkováku datum a dává razítko a píše nové očkování na M. Posléze si říká o 1000 fňufníků. Jenom na sebe s Ondrou civíme. „Aha, dobrý. Ani to čéče nebolelo.“ Říkám Ondrovi. Paní, ale nepřestává. Bohužel má v ruce naše očkovací průkazy a žádá dalších 500 za registraci. To už trochu startuju. Ptám se na co, a chceme účet. „Je sobota a tak si pro něj přijeďte v pondělí.“ Zní její ortel. „Čubka jedna, podívej se na ní, jak se nám směje!“ „Dej jí to a jdem.“ Říká Ondra. Bohužel v tomto případě ustupuju. Je to 50 Kč a mi nemáme moc času. Odcházíme a další stůl. Už si k němu sedám a říkám kolik chce. Normálně se ten pacholek urazil, že on peníze nebere. Tím mě tak dostal, že jsem se mu omluvil. Ondra mě už uklidňuje, ale některý věci už se nám povedlo vyřešit i ostřejším jednáním a bohužel máme to potvrzené i od lidí co tady žijí. Prostě to jinak nejde a my se musíme bránit. Jdeme k autu. Celo dobu je s námi nějakej čičmunda. Samozřejmě si říká o tip, že nás chránil. Říkáme mu, aby vypadnul. Jo a ambasador jak jsme mu řekli, že s námi nejede, tak se ztratil jak pára nad hrncem. Elita národa, která nemá ani auto.

Jdeme dál. Musíme na cestu. Čekají nás dva dny do Abuji. Nasedáme a míříme k první bráně ze tří. Je to jak nějaká hra. Ondra dojíždí drze k bráně. Vždy děláme trochu blbé a občas to vyjde, ale o našich taktikách později. Jsme vytlačeni pryč a už se ženu k budce jedna. „Dej mi něco a můžeš jet.“ Nedám a směju se. Prochází to. Už mě ženou k druhé budce. „Dej mi něco a můžeš jet.“ Grrrrr. „Koukej to zvednout a my jedeme!!!“ Kupodivu se nebrání. Další kdo se cuká je samotná obsluha brány. „Dej mi něco a můžeš jet.“ „Za co? Je to tvoje práce a jsi za ní placení a koukej to zvednout!“ To už dostává příkaz, že nás má teda opravdu pustit. „Ty vole, ještě dvě.“ Říká Ondra. Druhou projíždíme stejným stylem. Když dojíždíme ke třetí zjišťujeme, že už to není oficiální brána, ale brána místních vykuků a to už řvu, až si Ondra zacpává uši. „Koukej to rychle zvednout! Nic nedostaneš. Dělej!“ Závora jde nahoru a oba se divíme, kde se to ve mně bere. Co nás znervózňuje, ale víc je přítomnost takových podivínů, co mají v ruce klacek, který má na konci bodec. „Do prdele! Vidíš to?“ Skoro křičí Ondra. Ale jedeme celkem rychle a to si už asi netroufnou, si asi naivně myslíme. Další sviňáci už nemají bodec, ale rovnou prkno s hřebíkama. „Jestli ho tam ta kurva šoupne, tak jsme nahraný.“ „Koukej na ně.“ Doplňuje Ondra. (Poznámka: S hřebíky jsou většinou 3 svině. Jeden má provázek, který vede k prknu, a další dva přiskakují ke dveřím.) Jednu takovouhle „kontrolu“ jsme projeli, aniž by si nás všimli, protože měli v pácu zrovna jiné auto, ale normálně za námi běželi a zuřivě gestikulovali. UF. Co to je za zemi? Ptáme se a trochu vykuleně se na sebe koukáme.

Voláme na ambasádu, že se blížíme a domlouváme vše potřebné.

Bezohlednost řidičů nemusím po těch zkušenostech, co máme z předešlých zemí, asi zdůrazňovat, ale tady se trochu ještě přiostřilo. Zastavujeme u pumpy a tankujeme do plných, abychom nemuseli moc zastavovat. Obsluha v pohodě a dáváme i kolu a trochu se uklidňujeme. Čeká nás průjezd Lagosem. Městem z jednou z nejhorších pověstí měst Afriky a možná vůbec. No tady to zkrátíme. Lagosem jsme projížděli 5 hodin. To znamená, že 3 hodiny na hranicích a 5 hodin v Lagosu a jsme v časovém presu a je jasné, že dojíždíme do dnešního cíle, který jsme už posunuli za tmy. Tím pádem budeme mít i zítra co dělat, abychom dorazili do Abuji. No. To co potom předvádějí hlídky policejních kontrol je něco nepředstavitelného. Ze začátku to jako zaobalují ten požadavek na úplatek, to se dá ještě ukecat na to, že nerozumíme a oni mávnou, ať jedeme, ale když řekne: „Dej mi peníze a jeď.“ To už ukecat nejde.

Taktiky: Zastavit jinde než chtějí, nebo rovnou, kde ukážou a ona ta fronta za námi a naše nepochopení občas zafungují. Nerozumím. Nedáme. Nemáme. Proč? Ty mi něco dej. Pospícháme. Nepospícháme. Opravdu nedáme. Jedeme na českou ambasádu. Budeme volat na ambasádu. Okamžitě nás pust. Vláda tě platí a my zaplatili vládě za vstup. Hlavní naše zbraň, jak jsme přišli, je trpělivost.

Cestou do Ibadanu, což je cca 130 km od Lagosu potkáváme 14 hlídek. Krom dvou, který Ondra projel, jsme museli vždy zaparkovat. Jediný kde to šlo, bylo už za tmy, na jako že dálnici. Tam nás nechali celkem dýchat.

Do Ibadanu dorážíme těsně po deváté. Mapa v průvodci jako vždy na tři věci a nedaří se nám najít ani jeden hotel a tak nakonec potkáváme nějaký motel a celkem to jde.

(Poznámka: Hotel s nadrženou manželkou byl v průvodci označen jako frendly. Zde měli být také, ale těm se budeme vyhýbat. Kdo píše ty průvodce?)

Ptáme se na jídlo a to je špatné. Musíme do terénu. No mě se moc nechce, ale Ondra po celém dnu řízení. Musíme se najíst. Prý je tam kousek nějaký fastfood. Jde s námi majitel hotelu. Ten nás vede kolem čínské restaurace, která už také nevaří, k zavřenému KFC. Údiv. KFC!!! Naštěstí vedle je Chicken Republic. (Poznámka: Lidé si zde pletou Českou Republiku s „Čikn Republic“. Děs.) Dáváme si něco jako menu. No až na to zkvašené rajče, tuhé maso a neosolené hranolky to jde. Vracíme se zpět. „Dáme pivko?“ Jen tak hlesl Ondra a už zastavujeme u Čínské restaurace. A hle. Tam se nás ujímá sám majitel. Mistr ve vzpírání, který se narodil v Anglii kde žil 27 let. Normální názory, přehled, dobrá angličtina. Dobře jsme se pobavili a nakonec i seznámili s členy jednotky rychlého nasazení. Všichni se samopaly známé značky. Dostali jsme se i na bezpečnost. Ano. Všude jsou grázlové, ale stačí, když budete trošku opatrní a koukat se. Vtipné bylo, že nás sem doprovodili. Potom jsme seděli mezi třemi samopaly a nakonec nás ještě odvezli autem. Jdeme kolem Klaudie a ouha. Píchli jsme. Tak ráno.

Den 20.11.2011

Neděle. V noci jsme mrzli. Já zakrytý ručníkem a Ondra zmrzlý na kost. Klimatizace nějak začla v noci mrazit a než jsme na to přišli, tak nás ráno pobolívá v krku. Ráno opravdu brzo vstáváme a chceme vyjet co nejdříve. Máme před sebou cca 650 km. Což je na Nigérii fakt moc a ještě s těmi hlídkami. Přicházíme k píchnutému autu a já jsem naštvanej. Nějakej čičmunda nám šmudlá Klaudii. Grrrr! To, že je čistá je celkem dobré a na ambasádě aspoň bude vypadat dobře, ale kolem auta je bahno a my musíme vyměnit kolo. To znamená, že se za chvilku válíme v bahně a měníme kolo. Celé osazenstvo hotelu kouká, jak se dva běloši (Ojbo) máchají v bahně a mění kolo. No prostě asi nemůžeme vyjet tak, jak chceme.

Snídáme za jízdy. Jsme mile překvapeni, že kontroly v Ibadanu o nás vědí a pouští nás. Dokonce jsme svědky toho, jak jeden policista dostává sodu za to, že nás zdržuje. Milé a příjemná změna. „Kdy to asi skončí.“ „Brzo.“ A taky, že jo. Cesta je děsná, ale krásná zároveň. Míjíme krásné kopce jakoby vyskočené z roviny. Jsou černé, jen občas na nich něco roste. Kolem je zeleno. Zajímavá kopcovitá krajina. Bohužel všude lidé a tam kde nejsou, jsou prkna s hřebíky.

Všude jsou lidé. 150 miliónů lidí jako oficiální číslo je jasná známka toho, že to tady bude masírka. Co nám trochu burcuje smysly po pěti hodinách jízdy je zastávka na pumpě kde je i něco jako jídelna. Dáváme si rýži s masem. Dobré a pikantní. Střídáme. Míša si udělal nový rekord v řízení Klaudie. Pořád, ale nám chybí strašně moc kilometrů. Po dalších asi 300 km a dalších hlídkách se ozýváme na ambasádu, že jsme do hodiny na ambasádě. No. Byly to nakonec hodiny tři, rozbité zadní světlo a dalších 9 zastavení na kontrolách. Zjistili jsme, že všechny naše papírové mapy jsou dost mimo realitu. Vždy vyndáváme GPS až před městem na koncovku. Zjišťujeme, že jsme se sekli něco kolem 70 km. Už když jsem říkal, že za hodinu bylo mi jasná jedna věc, hodina to asi nebude, ale bylo to takové přání.

(Poznámka: Cestou do Lokoja jsme nuceni vyndat GPS. AHA! I ona ukazuje, že jsme v džungli. Alespoň máme dobrý směr. Pořád máme naštěstí kompas.)

(Poznámka: Nejhorší byl úsek před Lokoja. Jednalo se asi o 1 km, kde byly 4 oficiální a jedna neoficiální kontrola s hřebíkama. Využíváme taktiku „nelep se na mě, nejsem tvoje stará“, ale opačně. Držíme se auta před námi tak, aby chytli jeho a my ujeli. Celkem to funguje.)

Takže jsme ztratili půl hodiny v zácpě před Ibali. Další ztráty byly na hlídkách, kde potkáváme opravdu dvě, neústupná hovada, která rovnou říkají: „Dejte peníze a jeďte.“

Další co nás překvapilo, je obrovská Abuja. Přibližovací manévr byl okolo 50 km a to už jsme byli v Abuja. Průjezd kolem letiště a jednoduše dojíždíme k Ambasádě. Hurá, zase doma. Přijetí kamarádské a dostáváme do rukou studené pivo. Chvilku debatujeme s Vaškem, kde budeme bydlet, a s Lubošem, který nám nabízí pomoc s vízy. Potom se dělo ještě kuchtění. Vašek dal Ondrovi ingredience a Ondra vykouzluje asi za hodinu čínu s rýží. Během toho už Vašek mixuje drinky s vodkou. Po zajímavé debatě co se týká politiky našeho státu v Africe, ke které se dostaneme ve větším rozboru příští zápis, lezeme do postele asi ve tři.

(Poznámka: Máme šrám na autě. Za prvé, Ondra vede na ráfky 2:1. A Za druhé, co nás netěší je to, že v jedné koloně Ondra trochu zapomněl na brzdy při rozjíždění a drcnuli jsme do náklaďáku za sebou. Vyskakuji, ale nic neshledávám to až ráno.)