Úvod
Novinky
O nás
Data expedice
Cíle expedice
Technika
Exp Bulharsko
Motivace
Guestbook
Průběh cesty
Zápisky z cest

Tak nějak tento den začal, nezačal. Tak nějak jsme vybrali hodně fotek a začali nahrávat pozdě na server. Už jsme ukončovali komunikaci a spustili nahrávání. To bylo cca někdy ke 22.00. Bohužel jsou kabely vedeny moc daleko. Uleháme po páté a ještě není donahráno. Vstávání je peklo, ale musíme. Fotek je hodně, protože jsme byli v nejhezčích končinách Mali. Mali je zřejmě první země, která v nás zanechala mnoho hezkého. Konec byl takříkajíc naplňující. Po sprše a snídani vyrážíme vstříc centru Ougadogou. Je teplo. Už asi nemusíme ani psát kolik lidí nám chtělo pomoci a chtělo na nás vydělat. Za prvé už se nedáme a za druhé už tlak trochu ustal. Je asi na nás vidět, že jsme tady déle a jedním gestem, že opravdu nechceme, chápou. Uvidíme, jak to bude fungovat dále.

Ale o policistech asi ještě uslyšíte. Hned jak jsme vyjeli z kempu tak už nás staví. Zkoušíme náš trik, a že nerozumíme. Ukazuje dozadu na bagáž a že prý to je špatně a nemůžeme vidět dozadu. Koukám na Ondru a Ondra na mě. „Si fakt dělá prd..“ Ne nedělá si prd..“ Si jako vážně říkáme, ale cukají nám koutky. Tady jezdí auta bez zrcátek, s ovcemi na střeše, 8 lidmi v autech a on si vymyslí, že nemůžeme vidět a pokuta. Šahám dozadu a sundávám lavor se špinavým prádlem. Koukám na něj a snažím se parlovat: „Mersi za information. Orevuár.“ Ale ten zmetek chce mermomocí něco najít. Řidičák, techniček a papír na vjezd do země. Vše mu s úsměvem dávám. Naznačí, ať vypneme motor. To ať neradi tedy akceptujeme. Říkám Ondrovi: „Aspoň si protáhnu nohy.“ Jako při roztlačování. A hle. Nachází. Prý máme špatné datum na papíru, a že 12000 fňufníků a na policii. Přestává mě to bavit. Říkám: „Co? Cože to říká? Dyť nám to vyplnili na hranicích.“ „No, police station.“ Už taky začíná být nervózní, a že jeho angliš není dobrá a my pojedeme s ním na stanici. Dává si Ondrův řidičák a techniček do kapsy. Odpoutávám se, vystupuju a narovnávám se. Ptám se, o co jde, ještě jednou. Ukazuje na datum. V tom už Ondra se slovníčkem vybíhá ke mně. Říkám: „To je datum vstupu!“ A Ondra mu to ukazuje ve slovníčku. Odchází ke kolegovi. Za chvilku se vrací a vrací všechny dokumenty. Salutuje a odchází. „Ten parchant“ a uklízíme věci. Pryč.

Parkujeme u čerpačky. Město samo o sobě je jako skoro každé tady. My zvyklí mít v každém městě historické centrum, bychom v 90% tady, ve městech Afriky, hledali marně. Nevadí. Už si hledáme to, co nás baví a zajímá. Pošta. Tu nacházíme krásně. Pobavila nás paní na pokladně, která se směje, jak když koza čůrá na plech, ale je milá a přívětivá. Nemá nazpátek.

(Poznámka: místní bankomaty sice dávají místní měnu, ale v takových bankovkách, že jsou nepoužitelné pro normální platby a nákupy. Funguje to tak, že prodavač sbalí bankovku a zmizí a občas ho vidíte, jak jde tam, či onam a za chvilku vám sype do rukou to, co všechno našel. Poznámka 2: Hadry, které se nám vracejí, bychom penězi u nás už nenazvali. Za takové zacházení bychom od maminek dostali pohlavek.)

Pošta vyřízena. Následuje courání po městě a jediná věc a to mešita. Nabaluje se na nás jeden takovej ťunťa. Je to sympatický kluk. Snaží se anglicky. Jde s námi. Ha! Obchod! Velký! Jdeme dovnitř a jsme u vytržení. Mají všechno na co si normální člověk vzpomene. Nakupujeme zásoby. Pán u platby kartou, běloh, se směje a klepe si na čelo, že někoho z Čech, by tady fakt nečekal. Donášíme zásoby do auta a jdeme na obhlídku. Cestou procházíme každodenní martýrium s vysvětlováním co je aditivum. Už fakt nevíme. Vždycky už, už to vypadá, že chápou a přinesou třeba benzínovou pumpu do Peugeota, nebo filtr na olej. Jsme vždy zoufalí. Potom jsme natrefili na muže co nám asi rozuměl a vysvětlil nám, že to „UŽ“ v Burkina Faso neseženeme. Tím je to asi jasné. Před mešitou nás zaujme pouliční občerstvení. Skupina žen má jakoby občerstvení na ulici. Je to stůl, kde jsou různé pochutiny od rýže, kolínek, omáček a masa. U toho je pár lavic a židlí. Neváháme a jdeme na to. Ženy překvapené tím, že tam chceme jíst. Platíme a už se nám nabírá. Za cca 60 Kč pro oba parádní oběd. Dostáváme rýži s upečenými hovězími kousky, k tomu omáčka z rajských a navrch trochu pálivého sosu. Naštěstí dostáváme i příbor. Jíme z misek jak od ovocného salátu. Paráda. Normálně si tady na ulici v Ougadougou žereme. Po „O“ jdeme konečně na tu mešitu. Jak jsem psal, tak mě už mešity nebaví, ale Ondra jich ještě pár připravil. Tedy snad jenom jednu. Vracíme se k autu. A hle. Kluk chce Kado. Ptám: „Za co? Ty jsi šel s námi a ne my s tebou. Chtěli jsme ti koupit jídlo a tys nechtěl.“ Dávám mu 200 fňufníků a dokonce řekl, že jsme dobří a že nás rád poznal. U auta je už mechanik, že nám promaže nápravu. Ne. Naše auto, naše území a ještě když vidíme, co mu z té tlakové maznice leze za břečku. Oceňujeme, ale snahu, a že tuší, že se to maže. Za parkování nic neplatíme a vyrážíme vstříc dalším kilometrům a dále Ghaně. Vyjíždíme z města a chceme dojet k městu Po. Tolik vtipů na název města jste neslyšeli. To bylo: „Před Po nebo za Po. Hlavně se ne PO a ne v Po.“ A po..dobně. Projíždíme Národním parkem a jako dobrý nápad se nám zdá tady zastavit na noc. Ano víme, že parky třeba s ohledem na Malárii jsou nejhorší, ale my snad dodržujeme co se má a tak zastavujeme. Nacházíme fajn místo až na to, že zase není do čeho zapíchnout kolíky. Řešíme to kameny. To, co ale přichází po zastavení je peklo. Byl to trénink submitivity, trpělivosti a vůbec všeho co se musí dělat, když se máte krotit. Přilétl asi milion takových malých mušek a začalo nás oblizovat. Naštěstí nepíchaly, ale lezly všude. Řešíme to ručníky na hlavu. Celkem to funguje, ale je to boj. Po melounu. Stavím stan a vymýšlíme co s tím. Už se nám nikam nechce a tak ustupujeme s Cubalibre HOT, protože má asi 30°C, do stanu. Bereme i bagetu a jogurt. „Radši se smažit než tohle.“ Už i Ondra polevuje v klidu. Ve stanu z nás teče, ale nic neleze do uší, očí, nosu. Po asi 45 min Ondra vylézá a hle mušky nikde. Závěr večera koukáme na hvězdy a rozjímáme. Potom už jenom spravedlivý spánek.

(Poznámka: Ondra už si všímá rozdílů v obličejích černochů. Už to pro něj není jen černá masa.)

Ráno, mušky útočí. Balíme a prcháme. Dnes nás čeká překonání hranic do Ghany. Hranice jsou tak v pohodě, že se nám to nechce ani věřit a dokonce, když vjíždíme do Ghany i udáváme Karnet. Nečekané! Vše proběhlo ok, až se divíme, jestli jsme něco nezapomněli. Hned za hranicemi nás čeká první atrakce Ghany a tím jsou krokodýlové. Je zde takový rybník a prý je tam 200 krokoušů. Zastavujeme a domlouváme cenu. Ani nám nevadí, že se při přepočtu sekají a tak to máme za polovic. A jede se na věc. Zaplatili jsme si i kuřátko jako svačinku. Trochu drsné, ale když už jsme tady. No přišlo nám to jako z filmu Smrt krásných srnců jak vylovovali rybník s jedním kaprem. Nejdřív se ukázal asi 1,5 m. Už z něho šel strach, ale to co se ukázalo po něm, bylo už na pováženou. 3 metrové hovado, hubu plnou zubů. Z toho šel už opravdu strach. Jeden ho hned začal tahat za ocas, aby se pěkně nastavil. Říkali, že jsou hodní, jen se nesmí moc chodit zepředu. Hm, dobrá informace. No a už probíhá focení turistů. Ondra drží hovado za ocásek, zleva, zprava, na bobek, úsměv, dramatický výraz. To vše se opakuje i se mnou. Tak druhá fáze. Svačinka. No, kuře ani nepíplo. Fotky rozmazané, protože to byl opravdu švunk. Snad něco bude na videu. Hotovo a už je zahánějí do vody. Stačilo pár kamínků a větví po čuni. Děkujeme a už nás nahání nějaký děda. Že prý nám ukáže tradiční vesničku. Bylo to hezké a viděli jsme i porodnici. Nakonec Ondra zapózoval jako neohrožený bojovník vybavený místními zbraněmi a už odjíždíme. První úkol je vybrat peníze. To, že bankomaty zde dávají nepoužitelné bankovky, jsme si už zvykli, ale tady je další extrém. Bankomat dává jenom 5 Cedi bankovky, takže vybrat na celý pobyt v Ghaně prostě nejde. Už těch 1000 fňufníků je pěkný balík. Jo a zase se zadává vše jinak. Je to vtipné. Máme peníze a už se koukáme po nějakém tom žvanci.

(Poznámka: zde se asi stala chyba, kterou poznáte. Jídlo se skládá z velké kyselé koule, něco jako uvařená kaše. Dále z fazolí a rybí omáčce. No. No. Mňamka. Nemají příbory. Zdravotník trpí. Odjíždíme a chceme se přiblížit jak jinak než nejstarší mešitě asi v Africe vůbec.

(Poznámka: policejí kontroly se skládají většinou ze 2-3 policistů s tím, že první je zlý. Zastaví a už prudí. Na poslední kontrole chce vidět hasičák. Ondra hbitě šahá za sedačku a dává mu ho do ruky. Odbíhá. A problém. Hasičák je prošlý. Ondra opět neváhá a už mu cpe z kufru druhý. Problém. Jelikož je to tlaková nádoba, obvyklá trvanlivost se na ní nevztahuje.. Je zde napsaná norma a předepsané periodické zkoušky. Bohužel vše v češtině. To se mu nelíbí a vypadá, že nám to neuzná. Naštěstí přichází druhý a obdivuje auto. Ha! Lékárnička. Opět Ondra hbitě vyndává. Už nic nechce. Bavíme je ještě natočením Klaudie klikou a mizíme. Vtipné je, že pokud jedeme kolem podobné kontroly podruhé, mávají nám a skoro salutují. To, že chtějí kontakty a koupit auto nemá cenu ani mluvit. Ve městě Tamale nabíráme směr a už se blížíme.

(Poznámka: V Ghaně se mluví anglicky. Nejsem angličtinář, ale to co oni předvádějí s tímto jazykem je hrůza. Musíme být na to dva a ještě domýšlíme. Huhňají. Polykají první a poslední slabiky, navazují slova a ještě drmolí, paráda. Nacházíme zapadlé místečko a už kempujeme. Prší. Myjeme se, ale nic moc. Všude lítají hromy a blesky. Po dešti Ondra připravuje první sladké jídlo a to rýži s banánem a kari a já zase hašteřím, jak zapíchnu kolíky. Nakonec s pomocí Klaudie nějak uspěju a máme i tropiko. Jdeme spát.

Nevím kde tento den začít. Jsme sice pro, poznat vše, ale něco bychom si mohli odpustit. Budím se kolem 2 ranní a klepu se jak osika. Probíhá mi hlavou strašák. Malárie. Nemůžu spát. Asi ve 4 prosím Ondru o paralen a teploměr.

(Poznámka: Na následující dny patří Ondrovi absolutorium Tak a je to. Teploměr ukazuje nekompromisních 39,1°C. Beru paralen a snažím se usnout. Nic. Ráno přichází průjem. Ondrovi říkám, že nejsem schopen cestování. Beru další dva prášky a konzultuju stav s kamarádkou (tímto moc děkuju). Nasazuji léky a čekáme. Kolem procházejí dva černoši a jeden bez okolků vysekává místo pod stromem, kde je příjemný stín. Nic nechce. Opravdu mi to přišlo vhod. Ve stanu bylo strašně. Je mi fakt nejhůř, co mi kdy bylo. Motám se a už jsem měl i náběh asi na omdlení. Před 4 h, když teplota ještě stoupla na 39,8°C, velím k ústupu do nemocnice. Snad mám tento instinkt po mamče. Prostě když jde do tuhého vyrazit směr nemocnice. Ten parchant (Ondra :) sbalil vše, aniž by jednou jedinkrát balil. Hm, ono to stejně ani jinak nejde. Chválím ho a říkám, že bude muset občas zastavit. Vyrážíme. Pro mě je vždy nejhorší změna polohy. To jdu hned.

(Poznámka: nebudeme zde popisovat vše, co vedlo k rozhodnutí. Jakožto zdravotník jsem to tak zhodnotil podle určitých věcí.)

Cesta je nekonečná a mě přijde, že každou chvilku omdlím. Cesta je naneštěstí samá díra a těch 30 km se táhne jak smrad. Stavíme jen jednou a samozřejmě musí kolem jet pomalu traktor s valníkem plný lidí. Slyším jen smích. Ve městě nacházíme nemocnici celkem rychle a já už hledám záchod. Ondra během tohoto zajišťuje příjem. „Snad se tam nepo.“ Říkám a už nás vláčejí sem a tam. Pořád se mi smějí. Já na omdlení. Oblečený jak šupák a bot napůl nazuty. No pěkný pohled. Jo a celou dobu nemám brýle. Takže nemůžu ani odezírat. Vážení, měření teploty a tlaku, které se moc nevede. Jsem asi mimo stupnici. Nakonec z toho vymačkávají 80/60. A už prosím o záchod. Nemůžou se rozhodnout, kam mě pustí a tak už je prosím, aby zrychlili. Nakonec parádní záchod, sedací u vrchní sestry. Potom ještě 2x. Asi předbíháme, ale mě to je jedno a doktor to asi také chápe, když mě vidí. Ghanská angličtina a ještě zdravotní výrazy, paráda. Ondra pořád někam odbíhá a vždycky akorát řekne: „Vše ok, vše zaplaceno.“ Mě si jen tak podávají. Sotva pletu nohama, ale stejně se snažím asi dost hloupě usmívat. Ulehám na nějakou postel a je mi líp už jenom z toho, že jsem tady. Ondra přichází s igelitkou plnou čehosi. „Mám pro tebe papu.“ Kapačka. Injekce levá půlka, pravá půlka a klid. Za chvilku druhá a třetí. Samozřejmě mají ze mě srandu, jak jsem velkej a jak se motám. Snažím se laškovat, protože naše expedice je pozitivně laděná. Potom si mám koupit pantofle do sprchy, že bez toho mě tam nepustí. Ok. Jenže tady končí číslování na 44 a já mám 48. Takže další smích, když se do nich navlíkám. Přicházím do sprchy a neteče voda. Tak se jen tak ocáknu a jde zpět ve slipech, co mi dodal Ondra a v čistém triku. Obrovský smích a je mi naznačeno, že to není dobré a tak si beru ještě trenky. Pořád nevíme jak s Ondrou. Mohli jsme zaparkovat uvnitř areálu nemocnice. Ondra pořád ještě někam chodí a čeká na výsledky testu krve. Pořád je ve hře Malárie. Po asi hodině přichází a říká: „Vše negativní.“ „UF.“ Bum. Rána jak mi spadl kámen ze srdce. Tak a co dál. Kolem jedenácté to tu zavírají a Ondra musí ven. Spí v autě. No spí.

Ráno, když přichází Ondra, tak nevím kdo je víc použitý. Po chvilkách ještě polehává na venkovních lavičkách, aby si narovnal záda. Tam ho, ale vždy zvedne nějaká babka. Probíhá něco jako vizita. Rozhodnuto. Ještě test moči a posléze nasazení prášků. No to jsem to zpackal, ale Ondra je v pohodě a je rád, že jsme jeli do nemocnice. Jak to tak vypadá, tak si mě ještě jednu noc tady nechají. Trochu nám to napadá plány, ale to se nedá nic dělat.

Ondra se vydává do města pro peníze. Pořád tak nějak nevíme, kolik bude stát můj lázeňský pobyt v Tamale west hospital. Venku je peklo. Cestou si kupuje prý nejlepší ananas, co kdy jedl. Ptám se ho, jak to bylo připraveno. Prý, že to krájela před ním. „Nooo, ale příště už asi takhle ne.“Říkám.

(Poznámka: nevím jestli, to je tím, ale Ondra sehnal ještě očkování proti střevním potížím, ale já také štěstí neměl a tak je pro diskusi, jestli by mi to pomohlo od takového průběhu. Jinak jsme jedli vše společné)

Dále pozoruje ženu, která si naplnila asi 50 litrový džber do 3. Potom si ho hodila na hlavu a ještě si ho malým kalíškem doplnila. Vždy udělala dřep a naplnila kalíšek, zvedla se, vylila do džberu a to do té chvíle než jí to ucmrndlo. Potom se zvedla a odešla. Také mu přijde zvláštní, že když vyráží sám do města, tak si ho nikdo nevšímá a nic po něm nechce. Normálně pořád něco řešíme a povídáme si. Když si sedl, tak se ho akorát ptali, co tam chce.

Kroužek techniků: děkujeme za perfektní podporu našeho týmu.

Ondra už je zde jako doma a polehává na posteli vedle mě. Vše jako doma. Sestřičky už ho venku zdraví a ptají se jak mi je. Večer, když přichází s plátky místního chleba, který chutná jak mazanec mi sděluje sladké tajemství: „Mám 39°C.“ Je mi z toho ouvej. Tak já už „jakš takš“ a on mi teď slehne. Na druhou stranu kde jinde než tady. No nasazujeme paralen a čekáme. Domlouvá si spaní na posteli vedle mě, ale ouha. Příjem jeden za druhý a za chvilku je plno. Nevím, jestli to je tím, že jsme bílí nebo už si nás oblíbili, protože jsme tady nejdýl ze všech a je s námi občas psina, když jim nerozumíme, ale ukazují Ondrovi místo na přespání ve vedlejší místnosti. Paráda. To potřebujeme. Chci se jít osprchovat po propoceném dni na posteli a voda zase neteče. Ach jo! Hlídání doby braní prášků je také zvláštní, ale jeden, asi doktor, mě učí jak si zavádět teploměr do podpaží. Ondra se baví a já také. Uleháme a snažíme se usnout, ale ono to nejde. Ty příjmy byly děti.

(Poznámka: personál je příjemný a rázný jako u nás, ale tak jak se chovají k dětem, mě trochu zarazilo, ale zase na druhou stranu to odsejpalo. Hlavní sestry se nevyznačuj nejen jenom autoritou, bílou uniformou, ale také tím, že jsou 2x větší než sestřičky. To bylo fascinující. Jako fakt velký ženský a ostatní takový prdítka. To se projevovalo i u doktorů. Čím váženější tím větší. Že bych tady udělal kariéru? V některých případech už by byl u našeho dítěte psycholog, ale tady se s tím neprdí. Trochu mi vadilo, jak se smáli, když dítě vydalo nějaký skřek, který ještě neznali. Prostě jiný kraj, jiný mrav.)

(Poznámka: Fascinuje nás zavazování dětí na záda. Dítě se čapne mamči a ta si potom obalí jakoby ručník, když jde ze sprchy a potom spodek jakoby také podváže. Když dítě třeba brečelo, tak si ho mamči normálně přivázaly a lehly si na břicho a dítě se uklidnilo.)

(Poznámka: na co si pořád já osobně nemůžu zvyknout je to, jak jedí rukama. Já tam mrtvý a ani jsem neměl chutě, ale dneska tam přišla holčička a otevřela hrnec. Krásně to zavonělo. Byla to taková kaše s kuřetem, ale seděla u toho na bobku v nemocnici na podlaze a jedla to rukou. Já je neodsuzuju. Jen po té naší zkušenosti už fakt ne. To pro našince může být dost tristní záležitost. Jen jsme na to museli přijít takhle hloupě…ale třeba to bylo jinak.)

Ráno jak rybička. Vysprchovaný ve 4.00. Zato, když vidím Ondru tak jenom vzdychnu. „Jak?“ „Hm 38,4.“ „Ku…“ Probíhá výslech. Prý jinak dobrý. Odhadujeme to na chřipku. To bylo to sprchování, které stejně bylo o ničem a ještě, když tady krouží nějakej zabiják infekce. Jde se zkulturnit a já čekám na vizitu. Ještě se mě jeden doktor, co měl službu, ptá na prášky a moc mi děkuje, že jsem si vše vzal, jak mám. Měl jsem trochu problém, jelikož mám na mobilu český čas a prášky jsem bral v jejich a s tím jak jsem byl mimo, to byl celkem algoritmický oříšek. Ondra se jde najíst a přináší mi mazanec.

(Poznámka: jak jsme vypozorovali, začíná nemocnice ordinovat až k polednímu. Zato potom jede až skoro do 11.00 Opět se zdraví se všemi venku. Probíhá tam zřejmě veselá komunikace na můj účet. Vizita přichází kolem 11.00. Jdou hned na mě. U mě vše ok. „Můžu jít?“ Mají zase legraci z toho, jak chci utéct. Ne, ještě musím zaplatit a ještě mám kanylu. Ondra přichází a já se už zvedám. Celý pobyt vyšel na cca 45E. Dvě noci plus prášky a kapačky. Loučíme se. Vše v poho a celkem dojemné. Ještě nepříjemný pohled, když jdeme přes čekárnu, kde leží dítě na zemi. Počůrané a pokaděné. Evidentně v bezvědomí. Všichni ho jen překračují. „Ani se na to nekoukej.“ Jenom prohodil Ondra. Stejně mi na toho chudáka sklouzne pohled a já se vracím vzpomínkami o dva dny dříve. Brrrr. Točíme klikou a pryč. Ještě nakoupit mazance a nějaké ovoce a pryč z města. Doslova fakujeme člověka, který chce zaplatit, že stojíme před obchodem a ujíždíme. Cíl je jak později poznáme velmi náročné dosáhnout. Já jak moucha a Ondra na pokraji vysoké horečky. Chvilku nám trvá, než se usadíme a zbystří se nám smysly. Míjíme místo našeho nezapomenutelného noclehu a po asi 20 km sjíždíme na odbočku k nejstarší mešitě v západní Africe z roku 1421. Po 50 metrech na odbočce končí asfalt. Mapy slibují cca 30 km. To dáme možná ještě dneska. Jedeme pomalu, protože to stejně víc nejde a v podstatě odpočíváme. Po dalších kilometrech, ale začíná práce a já začínám být unavený a tím pádem nepříjemný. Stejně i tak zkoušíme dojet na místo, abychom si udělali trochu fóra na zítra. Po 40 km zahazuju volant a říkám: „Nemůžu.“ Ondra chápe a říká: „U všech čubek. Už bysme tam měli bejt!“ Nejsme. Kempujeme. Ondru prosím o bujón do mého rozervaného břicha. Nejhorší u těchto, promiňte sracích nemocí je, když je vám blbě z hladu. Stavím velmi, ale velmi pomalu stan a připravuju spaní. Usedám, a že napíšu pár vět, když v tom jeden černoch a za chvilku dva. Na můj vkus to bylo velmi, ale velmi příjemné. Opravdu. Už jsme i sem tam něco pochopili. Jeden nás zval k vysílací věži, aby mu tam asi nebylo smutno, druhý nás lákal do vesnice a třetí byl jen dopravce místní loterie a pořád se nám omlouval. Tu za to, že jsme byli v nemocnici. Tu, že máme pěkně trefený ráfek. Jo „apropó“! Trefili jsme ráfek. Pěkně. Ráno zkusíme opravit, ale máme obavu, že naše malá bacátka na ten plech ráfku stačit nebudou. Jsme rádi, že vydržel plášť a duše. Odcházejí a my jdeme na bujón. Ondra si ho vylepšuje paličkou česneku. To ještě nevím, co to vlastně znamená pro jeho vnitřní pochody. Máme bohužel podezření na tu samou potvoru, co mám já. Uvidíme. Sleduju ho pořád bedlivým okem zdravotníka výpravy. Baští paraleny a snižuje teplotu. Bujón je pro mé břicho jako lék. Trochu mrkve a rýže. Slast. Uvidíme co na to zdivočelá střeva, ale dieta to je, tak co. Po véče jdu spát. Jsem KO a Ondra mě následuje. To co se děje potom. Byl jsem jak manželka, ke které ulehá muž, který přitáhl vší v noci z pivních slavností kolem 5 ranní. No hrůza. „Otoč se. Ty vole, nedejchej na mě nebo umřu. Slzej mě z tebe oči a ne žalem…“ no dostal sodu, ale to fakt nešlo. Do toho jsme oba propocení, takže ještě kyselý pach potu. No na zvracení. Nutně potřebujeme kemp, sprchu, vyprat a vůbec uklidit v autě. Vím, že Ondrovi nebylo dobře, ale v autě je jak po výbuchu.

Expedice žije a jede dál. Sice trochu použitá a jak jsme psali, je nutná zastávka, ale pokračujeme. Ráno čaj a zakouším už mazanec se sýrem. Ondrovi nasazuju antibiotikum po popisu jeho stolice. Snad to zabere. Měníme kolo. Bylo to na náš vkus už hodně a než riskovat zničení pláště, to radši výměna. Vyrážíme do té mešity. Už trochu protestuju a máme diskuzi, jestli Klaudie dokazuje, že může nebo jí akorát opotřebováváme, když máme ještě toho tolik před sebou. Po 50 km už jsme fakt asi nepříjemnej. Už se mi dál nechce, ale znáte to… Argument: „Dyk už to tady musí bejt. To není možný!“ A já si říká. Kdybych se já blbec kousnul už na začátku a to Ondrovo: „Když už jsme tady.“ Ale to je kdyby a to neplatí. No po 75 km jsme tam. Sesypávají se na nás jak kobylky. Už je to zase tady. Guide s povídáním a vše podle kopíráku.

(Poznámka: než léčit Ondru, tak to radši léčit dítě. Po 15 min monologu v ghanaingliš jsme konečně před mešitou. Hrůza! Dle našeho odhadu nás předběhl autobus holandských lesbiček. Nedá se fotit. Já do ruda. Táhneme se sem jak smradi celý den a nakonec tady potkáme zájezd. Trvá to věčnost. Slečny jsou v obležení černochů, a jak vypadá, tak si to užívají. Nedá se fotit. Jsme na dně a ještě na sluníčku. Jak pravidlo zní: Když máš antibiotika, nelez na sluníčko. Vedou nás dál. Samo škola, kde si říkají o příspěvek na vzdělání.

(Poznámka: opět zjišťujeme, že nás opravdu takový ti pravý vykukové vůbec neposlouchají. Když už se mě po třetí ptá, jestli mi je fajn, tak už mu ani neopakuju, že jsem vylezl z nemocnice, i když se předtím tak divil. Jsme jim jedno. Hlavně když platíme. Trochu nepříjemný odjezd. Kolem nás 10 dětí a 8 dospělých a každý něco chce. I náš ofic guide, který se dušoval, že je placen z našeho vstupného. Málem bych zapomněl! Mešita byla nakonec celkem hezká a stál za ní 500 letý Baobab. Čtvercová budova a straně cca 20 metrů a taková správně ježatá. Mizíme. Tedy nabíráme směr zpátky. To co jsme jeli včera odpoledne a dneska dopoledne musíme zpět. Už nikam neženu a šetřím Klaudii. Už vím, že dneska stejně nic ze ztraceného času nedoženeme. Ondra mimo po práškách. Cesta je náročná a děláme asi 2 zastávky, na kterých hodnotíme, co bylo a co dál, abychom nastartovali expedici do potřebných otáček. Zkoušíme i točit úsek, který nás včera fakt dostal a my kvůli nějakému motorkáři zapadli v písku a štěrku. Byl to úsek asi 300 m, kde byla asi 30 cm vrstva jenom písku a kamení, a jenom jedna vyjetá cesta pro jedno auto, kde jsme zvonili výfukem jak Ježíšek. Dnes jsme si toho ani nevšimli a já musel kvůli záběru dokonce couvat. Po výjezdu na asfalt hledáme kde zalehnout. V pohodě nalézáme a probíhá obvyklý rituál.

Hodnocení tohoto výletu mimo trasu jsme vystihli takto: 150 km po cestě na hovno, ztratili jsme den, vyplýtvali nádrž, trefili ráfek, dali Klaudii za uši a viděli mešitu v obležení holandskejch, sejratých lesbiček, které Ondra zhodnotil: „Hele! Ani jedna a to jsem dva měsíce bez.“ „Hm nic.“

Ráno nás budí místní uhlíř, který, jak jinak, kousek od nás staví milíř na dřevěné uhlí. Že prý přijde na čaj. Ten se nedaří. Vařič zlobí víc a víc. Dáváme sypáni do vody a jíme místní nic moc chleba se sýrem. Vše je tak nějak cítit už delší dobu benzínem a tak začínáme pátrat co se děje. Balíme a vyrážíme na cestu. Už bychom se opravdu měli stáčet k Accra. Čekají nás ještě nějaké atrakce, ale jsou už přímo na cestě a tak snad nehrozí to co s mešitou. Teda Ondra navrhuje nějakou opičí vesnici, ale zjišťuje, že také k vede prý jenom 10 km od hlavní cesty, ale sám to rozumně zavrhuje. Dnes je náš cíl největší tržiště vůbec.

(Poznámka: tady nám přijde, že mají nějak vše nej. Podle průvodce má toto tržiště mít 12 hektarů plochy. To bude asi šrumec. Ještě před Kumasi nakupujeme ovoce. Vtipně zjišťujeme, že je dražší než u nás. Tedy hlavně jablka, která dovážejí z JAR. Nějak to usmlouváváme a vyjasňujeme slovosled. Koukají vždy totiž na nás jak na tydýty, protože nejdřív ukážeme, kolik toho chceme a potom kolik za to chtějí. Vždycky to odkejvají a potom při placení to je dvakrát dražší. A oni to počítají za kus, protože neposlouchají, na co se ptáme. Potkáváme i vtipnou hlídku. To, že nás staví skoro každá už ani nepíšeme. Je to takový místní rituál, ale já říkám opruz. Přichází policista a říká odkud. My, že od nás. „Ech.“ Pokračujeme: „A s tímhle autem!“ „Huiii!!!“ Zakryl si oči a mávnul, ať už jsme pryč. Zajímavé. Do teď po nás až někdy něco žebrají, ale tenhle asi opravdu ví kde je pro nás doma.

Vjíždíme do města. Přijde nám, že tržiště je celé město až se dostáváme na to hlavní tržiště. Představte si Holešovickou tržnici scvrklou na třetinu a potom nakopírovanou asi 30x. My na to koukali jenom ze shora. Našli jsme díru ve stánkách a koukali skrz ně na to mraveniště. Vybíráme z bankomatu, dáváme si kolu a Ondra nějakého buřta. Podávám mu hořčici a vypadá spokojeně. Já až příště. Teď pryč. Musíme přiznat, že to bylo v pohodě. Nikdo si nás vůbec nevšímal a neotravoval. Krom zájmu o koupi Klaudie. Nedáme!!! Vyrážíme se přiblížit asi k největší atrakci, co nás čeká a tou jsou lávky zavěšené v korunách stromů pralesa. Krajina se hrozně rychle změnila. Prostě zezelenala. Je to nádhera. Z každého pangejtu čouhá banánovník a hned za ním se zvedá do 30 metrů strom. Zelená, zelená, zelená. Krásně zelená a kopcovitá krajina.

(Vzpomínka: Ondra si stejskal, když jsme jeli z Dakaru na východ, že se krajina nemění. To, když jsme jeli pořád ze severu na jih, to bylo něco nepředstavitelného, ale teď je to úplně nové. Je to pastva pro oči. I když jsem hodně z tohoto týdne unavení, tak pořád někam ukazujeme na nové a nové věci a rostliny.)

Ouha. Nemůžeme najít místo na spaní. Všude je neprůhledný prales, a když cestička tak jen pro pěší. Zkoušíme to i u vysílací věže, ale ta je v kopci. Nakonec máme štěstí a přiznáváme, že jsme prostě vidět. Problém co nás trápí je vařič. Hlavně mě, protože po té očistě bych potřeboval občas něco teplého. Aspoň čaj, ale vařič nevaří. Dáváme meloun a kousek od pralesa usínáme.

(Hádanka: Jak se pozná pravý prales?... vrčí v něm motorové pily.)

Fotogalerie